První ročník tohoto festivalu mi unikl, ale letos jsem si jej nenechal ujít. Popravdě jsem ani netušil, co mě vše čeká. Měl jsem jen malé ponětí o tom, co se bude dít. Ale já jsem člověk otevřený, všemu dávám šanci a beru si to, co se mi na mé cestě životem hodí. To bych doporučil nyní při čtení i Vám. Otevřít srdce, náruč a naslouchat.
Festival probíhal od pátečního podvečera až do nedělního poledne v areálu kempu Merkur na Pasohlávkách, na který rád s láskou vzpomínám, jelikož jsme se zde scházeli několik let pravidelně s kamarády a oslavovali naši každoroční tradici alkoholem až do ranních hodin. Že se na tohle místo budu vracet s několikaletým odstupem a budu oslavovat tentokrát jinou, slovanskou, tradici, by mě tenkrát ani nenapadlo. Navíc již několik let právě bez toho alkoholu, asi už mám odpito. Ale zpět k festivalu. Úvodem bych rád zmínil, že následující řádky budou patřit mé perspektivě a vnímání celé akce, popíši workshopy, kterých jsem se osobně zúčastnil, jelikož stihnout vše bylo nemožné a člověk si vybral, co ho přitahovalo nejvíc.
Celý program si můžete prohlédnout zde:
http://festival-radosti.cz/wp-content/uploads/sites/4/2017/12/letak-a3m.jpg
Je pátek a blíží se čas odjezdu. V naší bandě je šest krásných lidí sdílející jeden bungalov, kde spíme všichni v patře. Krásný návrat do dětství, který připomíná nejen povlečení, nýbrž také vybavení. Ale to prostě tak nějak k tomuto kempu neodmyslitelně patří. Cestu na festival samotný vynechám, jelikož naše posádka si trošku zajela a nebýt cedule „Slovensko“, dojedeme až do Bratislavy. Takže jsme na místě.
Festival zahajuje slovanský ceremoniál pro všechny živly, při němž všichni zúčastnění tvoří vnější a vnitřní kruh. Venkovní kruh se chytá za ruce a tančí dokola. My uvnitř dostáváme bubny a bubnujeme oslavujíce bohyni krásy, jara, radosti, harmonie, souladu a mladosti Ladu. Uprostřed hoří velký oheň, zpíváme, tančíme, na západě se již Slunce chystá zapadnout za kopce a na východě se táhne hřeben Děvín s dívčím hradem Děvičky, nejvyšší vrchol jižní Moravy, který je ozářen červánkovými paprsky zapadajícího Slunce. Všichni se smějí, postupně se již i neznalci naučili text písně, když v tom najednou vůdce rituálu zvolává “Sláva rodu!“ a všichni odpovídají „Sláva!“. Oslavně křičíme, skáčeme, máme radost.
Oblast Pálavy byla ze slovanské historie velmi významná a její energie je okouzlující. O těchto věcech jsem neměl ani ponětí. Inu po víkendu se to trošku změnilo. Úvodní rituál se postupně prolnul do šamanského bubnování. Bubny já rád, hezky uzemňují. Dnešním posledním bodem programu je koncert ethno kapely Létající Koberec, který si užíváme zpovzdálí vyvalení na dece u ohně. Hudba krásná, stále do ní bubnujeme a kolem táboráku postupně usedá víc a víc lidí. Všichni se známe, všichni jsme bratři a sestry, bez rozdílů. Úžasný pocit.
Do postele se dostávám kolem půlnoci a pokouším se spát. Světlo od sousedů mi svítí přímo do očí, jakmile usínám, tak přichází i zbytek osazenstva, tak usínám podruhé, potřetí, počtvrté… Naordinoval jsem si hned na sobotní ráno jógu, kterou máme vítat Slunce, začínáme ve 4:50. Všechna čest lektorce, která skutečně takhle brzo vstala, dohromady nás bylo tuším dvanáct. Nicméně, tahle paní mi úplně nesedla hned z několika důvodů. Ale se vší úctou se proto již víc vyjadřovat nebudu a jsem rád, že jsem pak měl necelé dvě hodinky jen pro sebe a svou ranní praxi. Zacvičil jsem si mezi dvěma lagunami, kde festival probíhal, nedaleko ohniště, které ještě plápolalo, a občas jsem otevřel oči, abych viděl vycházející Slunce.
O půl osmé mě pak čekala první zkušenost s QiGongem, čti „čikungem“, který vedla Gabča Dušková, se kterou jsme se již párkrát potkali na jiných akcích. QiGong si krásně hraje s energiemi, posílá je nahoru a dolů, skvělý způsob jak obohatit svou praxi. Uzemnění QiGongu ještě završí další bubnovací kruh s Radkem Zítkou, který je skutečně muž svého řemesla. Bubny také vyrábí. Následuje švihlá jóga a potom hned acro jóga.
Úplně narovinu, já jsem trhlý dost, ale to co jsme dělali na švihlé józe, bylo do výšin odstřelující. Za poslední dobu to byla díky Petře Čechové jedna z nejvíc příjemných lekcí, která Vás vrátila rychle do vaší podstaty a dovolila vám si utahovat sami ze sebe a dělat to, co byste se sami ani neodvážili. Například řvát jako lev, vymýšlet svou vlastní bláznivou chůzi, apod. Takže, lekce mně šitá přímo na míru. Záměrně o této lekci nenapíši více, dočkáte se ve správný čas. S Petrou jsme si náramně sedli, takže se něco chystá.
Následovala acroyoga s párem z Brna. Byli velmi svérázní a šli na věc po lopatě a narovinu. Tak se mi to líbí. Nebyl čas na kecy v kleci, rovnou do praxe. Měli jsme vyhrazenou pouze hodinu, takže se toho stihnout moc nedalo, ale našel jsem si pár přátel a objevil několik nových poznatků. Ještě před jógou jsem vlastně byl na semináři týpka, který vedl něco jako „mužské kruhy“. Ohromný vazoun. Ale vydržel jsem tam cca 15min ze slušnosti. Jsem již trošku dál a nepotřebuji si fyzicky ubližovat, abych se na své cestě posunul dál. Navíc to vše byla jen reklama na jeho pobyty, kde muži překonávají své limity pomocí fyzické bolesti. Navíc, jeho teorie úplně nesouzněla s mým vnímáním života. Ale budiž, on je prozatím tady a nebyl ochoten přijmout něco jiného.
Po józe jsem pak zavítal opět ke Gabči, tentokrát na Tantrické posvátné vztahy, což je právě workshop, na kterém jsme se seznámili. Učí vás skutečně zapomenout na hmotu, vaše tělo, a propojit se se svými energiemi a začít je využívat v hloubce, nikoli jen na povrchu. A jak? Pomocí různých cvičení v páru, trojici či čtveřici, kdy se držíte za ruce, masírujete se, díváte se druhému do očí, apod. K žádným nekalostem pod stanem č. 5 nedošlo. Tantra je návrat k podstatě, ale o tom si přečtěte v mém článku tady na blogu.
Nyní jsem měl necelé dvě hodinky volno. Jdu si tedy projít celý autokemp, připomenout si, co vše se zde dřív dělo, zavzpomínat na kamarády a hlavně si taky konečně skočit do vody a opláchnout se. Po celý víkend bylo nádherné a teplé počasí navzdory předpovědi, tak příjemná a čistá voda laguny přišla vhod. Chvíli obdivuji děti, holky a kluky na wakeboardu a pak se vracím zpět na festival, který měl vyhrazenou svou vlastní plochu, pouze jarmark byl volně přístupný.
Zbytek dne se již nese ve znamení hudby a tance. Na programu je několik koncertů, při kterých můžete svobodně povlávat metr nad zemí. Následovalo tedy vystoupení Zu&Cello, Ashwaganda a hřebem večera byl Maok, na kterém jsem byl již také dvakrát. Krásná hudba z jiných sfér, při které spousta lidí tančilo. Když řeknu, že se na tomhle festivalu tančilo, představte si prosím uvolněnou změť pohybů, která nemá žádná pravidla, v podstatě něco jako spontánní tanec. No a večer završil Shivanam. Ani nevím, kam tuhle kapelu zařadit. Ethno, techno, dance, vše dohromady. To byla sranda a tak po třech písních vyrážím na ubikaci. Usínám s pozitivní myšlenkou, že ráno jógu vynechám.
Proto neděli odstartoval opět QiGong a následoval zpěv manter s Honzou Kramářem, na kterého jezdíme občas do Brna. Většinou si zpěv manter užívám hezky vsedě nebo vleže. Stejně tomu bylo i nyní. Až na závěrečnou mantru. Kdo nezažil, asi těžko pochopí tu krásnou jednotu lidí, duší, radosti a štěstí pod jednou plachtou. Muzikanti, jen hrajte, zvesela. Tempo graduje a zase záměrně upadá, dynamika hudby je naprosto neřízená, všichni zpívají, tančí. Ke konci si lehám, abych pak následně opět stoupnul a začal tančit zpívaje
„Let the way of your heart,
let the way of your heart,
let the way of your heart
shines through.
Love, about love, about love,
all hearts are beating as one,
light upon light upon light,
shining as bright as the sun.“
Po chvíli otevřu oči a vidím, že už tancují i úplně všichni kolem. Bylo to skutečně boží. Pak už si jen poslechnu talentovanou zpěvačku Aiko, údajně byla v superstar, zpívá krásně. Je to v podstatě náš soukromý koncert, jelikož všichni ostatní se schovávají pod stanem, aby se ukryli do stínu, no a tři z nás si tančíme přímo před hlavním pódiem úplně sami. Závěrem mě zaujala diskuze na téma Posvátná místo Moravy, kde jsem načerpal opět inspiraci pro další výlety po naší vlasti. No a to bylo vše, co jsem z programu stihnul.
Odcházím na ubytování si sbalit věci, hodit je do auta a ještě chvíli trajdat po areálu. Chtělo by to nějaké shrnutí? Myslím, že vše bylo řečeno. Já mám tyhle akce moc rád, čas od času se takhle vystřelit a pak se zase vrátit do jiné reality. Potkáte spoustu skvělých lidí, spoustu trhlých lidí, spoustu bláznů. Vše je třeba brát s rezervou. Neznáte příběhy ostatních, i oni žijí své životy podle sebe. Nesoudit, otevřít srdce, akceptovat, přijmout. To je cesta, kterou můžeme zaprogramovat do našich životů, a bude líp. Já na víkend odložil mobil stranou, takže tohle vše šlo tak nějak snadněji. A bylo to úžasné.
Pálavo, bylo mi tedy ctí, děkuji ti za přijetí, děkuji všem za lásku. Děkuji zejména Jožince, Kateřině, Michalovi a Míši, Ivě za to, že jsme spolu tento víkend mohli strávit. Hlavně i všem stánkům s občerstvením, bez nichž by to asi nešlo. Já si oblíbil jeden jediný, malý zelený, s úžasnými lidmi, kterému jsem zůstal věrný, dokud měli co na zub. Užívejte každého dne, radujte se, oslavujte život. Protože nic víc už nebude.
P.S.: tento článek jsem napsal na jeden zátah, spousta skvělých myšlenek mi unikla a možná i nějaký ty gramatické chyby či přesmyčky, tak ty si užijte také :)